„Byl to rok nejistoty a strachu. Pohraniční nepokoje se stupňovaly a lidé se začínali bát, že bude válka," vzpomíná Miroslav Merenda, jemuž tenkrát bylo 14 let. I když se jej tehdejší situace ještě přímo nedotýkala, cítil, že se děje něco nedobrého.

„Poznával jsem to především na svém otci, z jehož slov jsem chápal, že se něco děje," poznamenává Miroslav Merenda.

Přišlo památné datum 29. září 1938. Chlapec Miroslav poslouchal s otcem rozhlasové vysílání a v určité chvíli v místnosti všichni zpozorněli. Naléhavý hlas z rádia totiž vyzýval posluchače, aby setrvali u přijímačů, neboť se bude vysílat důležitá zpráva. A pak to přišlo.

„Hlasatel vážným hlasem celé republice oznamoval, že prezident, doktor Edvard Beneš, vyhlašuje všeobecnou mobilizaci československé branné moci," připomíná zlomové chvíle Miroslav Merenda.

V tu chvíli pochopil, že se stalo něco mimořádného a vážného, 
v čemž jej utvrdilo chování otce. „Když jsem se na tátu podíval, uviděl jsem jeho oči plné slz. Až později jsem si uvědomil, co se odehrávalo v jeho mysli. Bylo mu jasné, že jestli bude válka, postihne mě a mé dva starší bratry to, co postihlo jeho.

Po tříleté prezenční službě strávil čtyři roky v první světové válce se všemi jejími hrůzami a pak sloužil ještě rok po válce – proto měl ty oči plné slz. Slz úzkosti, strachu a lítosti," pokračuje Miroslav Merenda.

Z jeho bratrů o tři a o čtyři roky starších, stejně jako z něj, se vojáci nestali, a tak na frontu nemuseli. Všechny je ale postihlo totální nasazení.

„Nejstarší bratr Josef pracoval tři roky v továrně na mýdlo v Burgstätu, bratr Jaroslav pracoval v Korutanech u lanovky magnezitového dolu a já jsem pracoval ve válcovnách plechu v Lískovci a na šachtě Ignat v Mariánských Horách," doplňuje Miroslav Merenda s přáním, aby se již podobné slzy v očích žádných otců nezaleskly.