Slévárenský dělník Petr Boháč (*1964) vzpomíná, jak i k němu během víkendu po 17. listopadu doputovala fáma o smrti Martina Šmída během zásahu na Národní třídě. Rozhodl se tehdy za oknem svého bytu v paneláku zapálit svíčku a s dalšími dny sledoval, jak za okny jiných bytů postupně svíčky přibývají.

V pondělí 20. listopadu měl v místním M klubu vystoupit folkový písničkář Jan Burián. Publiku oznámil, že hrát nebude, přidává se ke stávce umělců a radši jim poví o aktuální situaci s tím, že kdo u toho nechce být, může jít domů „Skoro nikdo neodešel,“ vzpomíná tehdejší šéf klubové rady, profesí technik z Tatrovky Lubomír Sazovský (*1956).

Masakr z Národní se promítal ve výloze knihkupectví

Další Tatrovák Jiří Novák (*1958) získal od kamaráda z Prahy videokazetu se záznamem zásahu na Národní třídě. Několik dní putovala po kopřivnických rodinách, které měly doma videopřehrávač, nakonec se podařilo zapojit televizor s projekcí do výlohy knihkupectví hned naproti východu z Tatrovky. Každý, kdo šel kolem, se mohl podívat.

Tlak místních svazáků si vynutil schůzi s vedením fabriky. Konala se v M klubu a veřejnost na ní neměla přístup. Svazáci pozvali studenty, kteří přijeli z Prahy se svým prohlášením a nepustili je do fabriky. V klubu být mohli, ale soudruzi z vedení továrny nechtěli nechat číst jejich provolání. Do stále napjatější atmosféry pak kdosi, patrně Petr Boháč řekl.

„Pojďme na náměstí, cestou koupíme svíčky a zapálíme je.“ Ve čtvrtek 23. listopadu se tak na dnešním Masarykově náměstí konala první spontánní demonstrace. Zatím neměla žádný řád, ale následující den několik lidí, kteří se dali na náměstí dohromady, zajistili ozvučení a program.

Dnes chcete stávkovat, zítra budete trpět bídou

Na pondělí 27. listopadu byla vyhlášena generální stávky pod heslem „konec vlády jedné strany“. Tatra Kopřivnice tehdy zaměstnávala víc než 10000 lidí, které bylo potřeba přesvědčit, že stávka má smysl. Aktivisté se snažili ještě v noci oblepit cesty k továrně plakáty a letáky, aby si je mohli přečíst zaměstnanci jdoucí na ranní směnu. Ne všichni pro to měli pochopení. „Na vrátnici fabriky stáli milicionáři v civilu a rozdávali úplně jiné letáčky. Bylo na nich: ‚Dnes chcete stávkovat, zítra budete trpět bídou,‘“ vzpomíná na protiakci komunistů Jiří Novák.

Tatrovka tehdy běžela nepřetržitě na tři směny. Rozhodlo se, že ti, kteří byli zrovna v práci, se přidají v areálu továrny a ostatní se sejdou na náměstí. Začátek byl sice rozpačitý, ale když z improvizovaného pódia – korby nákladního auta – zazněly první projevy, zaměstnanci na dvoranu fabriky přišli. „Viseli i na sloupech a požárních žebřících. Nebylo kam šlápnout,“ dodává jeden z organizátorů generální stávky Radomír Burša (*1961). vzpomíná, že ke konci programu dostal slovo i ředitel Tatrovky Tichavský. „Nikdo ho už nechtěl poslouchat. Za ty roky se ho naposlouchali až dost,“.

Z dochovaného audiozáznamu ze samotného závěru generální stávky slyšíme hlas Lubomíra Sazovského. „Já bych chtěl ještě něco říct. Domluvil jsem se tady se studentem a přislíbil, že se pokusí zavolat do Rozhlasu nebo do televize, aby v Praze bylo vysíláno, že Tatra stávkovala“ Z davu zazní hromové ano a skandování: „To my chceme!“ Cesta ke změnám byla otevřená.

Autor: Michal Šmíd, Paměť národa

K TÉMATU

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.