Bez váhání renesančním člověkem se dá nazvat Jaromír Kostelník z Příbora. Cizí mu není štětec a paleta, krásná práce se dřevem, z níž se rodí jedinečné loutky, svůj čas také věnuje železniční tematice či historii napoleonských válek. Naposledy svůj talent prezentoval na třetím setkání betlémářů v příborském muzeu, kde návštěvníci mohli obdivovat jeho originální a zároveň vtipný betlém, který mimo jiné neskrývá, jakým je autor patriotem Freudova rodiště.

Můžete čtenářům přiblížit, jaká byla vaše cesta k betlémům?

Dostal jsem se k tomu tak, že jsem dělal pedagogickou fakultu, ale pak mě z ní vylili. Měl jsem tam kombinaci ruština – kreslení, takže tam jsme se naučili gobelíny a všechny ty základy. No a postupem času jsem maloval obrazy, pak vyrábět loutky a ty betlémy byla taková přidruženost.

To jste hned vyrobil kompletní betlém?

Nejdříve pár figurek, pak se ale tady začaly dělat, i díky muzeu, různé akce, tak mě napadlo udělat právě betlém. A protože dělám hlavně loutky, tak i tento betlém je trošku loutkový, barevný, a protože mám rád srandu, tak je i recesní. (v betlému nechybí třeba postavička „místního blbce – pozn. red.) Kromě toho dělám i vlastní betlémky, ale je to spíš švanda, že se člověk u toho pobaví. Já nejsem profesionální řezbář, jsem bývalý železničář, takže někdy na těch nočních jsem seděl a něco jsem si vypižlával.

Máte nějakou oblíbenou postavičku?

Abych řekl pravdu ani ne. Třeba na tom příborském náměstí jsou židi, kteří tady v Příboře žili. Ale že bych měl nějakou speciální postavičku, to ne. Samozřejmě bych mohl říct svatá rodina, ale ta je součást toho všeho. Spíš se mi třeba líbí koník, který v betlému je, ten je tak škaredý, až je pěkný, ale konkrétní oblíbenou postavičku nemám.

Váš betlém je zasazen přímo do konkrétního místa.

Napadlo mě, že udělám příborský betlém, že tam zasadím historii města a další věci.

Jak dlouho vám trvá vyrobit jednu postavičku nebo loutku?

Jak kdy. Někdy se vám daří, někdy ne. Já někdy maluji obraz, a někdy ho má za týden a někdy za třináct let jako Leonardo da Vinci (smích). A s loutkami je to stejné. Nedá se to říct tak obecně, ale třeba vyrobit loutku mi trvá tak zhruba týden.

S jakým dřevem se vám pracuje nejlépe?

Každý by řekl, že s lípou, protože je měkká, dá se s ní dobře pracovat. Ale, jak se říká, tu lípu znásilníte. Kdežto třeba zimostráz je strašně tvrdý, nebo třeba i švestka, tam už se musíte řídit tím, co vám dřevo dovolí. To už inspirace vychází z toho dřeva.

Jaké vůbec vyrábíte loutky?

Dělám hlavně loutky, ale vyloženě neprodejné. Napoleona, Sherlocka Holmese, mě to baví, mám k tomu nějaký vztah. To jsou loutky, které neuživíte v žádném divadle.

A co s nimi děláte?

Mám je doma, a když přijedou kamarádi, tak jim nějakou dám. Jezdíme na country festival do Sosnové a tam děláme figurky pro kapely. Anebo Květa Fialová. Tu obdivuji jako herečku, tak jsem měl takové přání, že jí udělám čarodějnici.

Podařilo se vám naplnit své přání?

No, tak jsme ji udělali a pak proběhlo nádherné setkání v Lounech, kde měla ještě s panem Brzobohatým vystoupení v divadle, ve kterém mám kamaráda. To bylo tak úžasné setkání. Nebo jsme dělali figurku pro Waldemara Matušku, pod jehož patronací byl právě country festival Eldorado v Sosnové.

Jste velice umělecky plodný, nápady vám nedochází?

Je spousta nápadů, ale nestíhám, nemám čas. Dělám ještě obrazy, zabývám se historií napoleonských válek, železnicí a jak říkám – do všeho něco a nic pořádně (s úsměvem).

Přiblížíte, co máte v plánu dále realizovat?

Teď už mám vymyšlený dvoumetrový betlém, ve kterém by měly být konkrétní figury z města Příbora, ze současnosti i minulosti. Ale proč ho vůbec dělám? Tenhle je taková kráva, s prominutím, nemám auto, tak jsem to vezl na vozíku a samozřejmě mi to spadlo. Tak jsem říkal – nic. Udělám betlém nový, sice dvoumetrový, ale na poskládání. Už mám něco rozdělané.