„Po padesáti kilometrech jsem to nějak rozběhal a pak už to bolelo méně,“ říká dvaatřicetiletý Radek Chrobák z Frýdku-Místku.

Nejhorší chvíle na trati prý zažil při sbíhání ze Smrku. To na mě přišly ty potíže. Tehdy mě předběhl Aleš Sedlák, kterého už jsme jen sledoval, jak se mi vzdaloval. Věděl jsme ale že můj suppoťák by mě nenechal jít domů, takže i díky němu jsem to doběhl,“ připouští a dodává, že s výkonem 11 hodin 42 minut je spokojený.

Když nohy můžou, ale hlava nechce

Přiznává, že jeho největším nepřítelem při závodě bývá hlava. „Nikdy nevím, zda to doběhnu. Ne že by odešly nohy, ale hlava se kousne. Někdy bych chtěl zažít závod, který by bolel, ale nikdy bych nepochyboval, že ho dokončím. Často, když na mě přijde krize, chci se na to vykašlat. Někdy bych to chtěl změnit, klidně větší bolest, ale jasnou hlavu. S tím mám ještě hodně práce,“ říká s unaveným úsměvem Radek.

Beskydskou sedmičku běžel popáté, podruhé v kategorii jednotlivců. První ultra závod šel asi v 17 letech, to bylo pět beskydských vrcholů. „To si dávám každý rok. Chodil jsem i na 24 hodinovku. Běhám po horách, silnici mám jako doplněk,“ říká.

Bratři běželi spolu

To šestatřicetiletý Michal Kopáček měl opačné problémy. „Před výstupem na Smrk jsem nemohl rozhýbat tělo. Hlava byla dobrá, nohy nebolely, ale dohromady to nechtělo fungovat. Nemohl jsem zrychlit,“ říká.

Snímky z frenštátského náměstí, kde je tradiční cíl Beskydské sedmičky. Radek Chrobák skončil na třetím místě.Snímky z frenštátského náměstí, kde je tradiční cíl Beskydské sedmičky. Radek Chrobák skončil na třetím místě.Zdroj: Deník/Tomáš Januszek

Jeho bratr Honza zase zápolil s žaludečními problémy. „Bylo mi blbě celou cestu. Zkazil jsem si žaludek hned na začátku – tablety, gely, překyselený žaludek - nemohl jsem nic pozřít. Musel jsme se do jídla vyloženě nutit,“ říká čtyřicetiletý běžec a dodává, že s tímto zápolí při Sedmičce tradičně.

V jedenáct dopoledně ještě čekali nevěděli, jak se umístili, nicméně už ten pocit, že doběhli, je hřál. Jejich čas? 18 hodin 55 minut.„Letos jsme tu popáté, navíc v bezkonkurenčně nejlepším čase, jaký jsme kdy udělali. I díky tomu, že nepršelo, ačkoli předpovědi byly všelijaké, fakt jsme si to dneska užili,“ říká Honza.

Dodává, že jako rodáci z Polabí, závidí kolegům z Pobeskydí, že mají lepší podmínky pro trénink. „Tam u nás je to samá rovina. My trénujeme kontinuálně pět a let, vlastně těmi závody. Ale nechceme se na to vymlouvat,“ směje se Michal.

Ještě trochu zadýchaný vzkazuje všem, že to není masový závod. „My jsme tři čtvrtě závodu běželi sami. Tím, že se startovali průběžně to bylo lepší, a my třeba v noci prakticky nikoho nepotkali,“ říká Michal. „Moc se mi taky líbili lidé na občerstvovacích stanicích. Byli hrozně milí, usměvaví, bylo to super,“ dodává.