Dnes čtyřiaosmdeátiletý Miroslav Pilich žije na bývalém fojtství z roku 1329 v Bílově. Narodil se v Jakubčovicích u Opavy, když tam jeho otec byl zrovna na štaci. S otcem pak proputoval řadu měst a obcí, válku prožil na Slovácku u Blatnice a v okolí.

„Otec byl učitel. Učil ve Staré Vsi, pak ve Výškovicích, kde jej zastihla německá okupace. Řekli mu: Buď budete učit německy, nebo tady nemáte co dělat. Rodina se sbalila a snažili jsme se dostat pryč. Chvíli učil v Trojanovicích, pak ve Frenštátě a v Tiché, odkud jej ale vyštval jeden učitel,“ přiblížil pookupační dobu Pilich.

Pilichova rodina tak přesídlila na Moravské Slovácko. Bydlela v Boršicích u Blatnice, kde nebyla ani elektřina. Tam také Miroslav Pilich poznal hrůzy válečné německé mašinérie. „V těch Boršicích byla parta mladých, kteří utekli z totálního nasazení a přežívali tím, že pašovali. Když vypuklo na Slovensku povstání, tak asi dvacet kluků z obce do toho povstání odešlo. Poté, co bylo povstání zlikvidováno, se ti hoši vrátili a vegetovali tam v lesích,“ vyprávěl Pilich.

Na Štědrý den roku 1944 v noci Němci obstoupili vesnici a postavili stráže. „Řekli, že kdo by chtěl opustit obec, bude zastřelen. Všichni muži starší čtrnácti let, museli do hostince ke kontrole. Zároveň Němci prováděli hospodářské kontroly. Kdo nesplnil dodávky, udělali prohlídku a zabavili zboží. Každý se proto snažil schovat, co se dalo,“ líčil dramatické chvíle Pilich a poznamenal, že všichni nabyli dojmu, že to bylo právě kvůli hochům, kteří se schovávali v okolí. To se později potvrdilo.

„Přišel pro mě místní policajt, a řekl, že mám jít na úřad k telefonu. Před úřadem mě chytili dva gestapáci a dovedli mě na četnickou stanici. Tam ležel na nosítkách jeden z těch kluků. Ptali se ho na mě, jestli jsem to já. Nevím, proč. On jen řekl: To není on,“ vzpomínal Pilich. Nakonec většinu hochů Němci pochytali. „Když ty kluky odváželi, ženy si lehaly před auta. Čekali jsme, že nás postihne osud Lidic. Tak jsme měli každý sbalený pinkl a čekali jsme. Kdyby něco přišlo, byli jsme připraveni utéct,“ pokračoval Pilich.

V lednu ho i další mladé muže odvezli do nějaké továrny a sdělili jim, že půjdou na opevňovací práce do Vlašské Polanky. Počátkem března ale všichni odtud utekli. Pilich se vrátil se do Blatnice, a brzy nato se již chýlil konec války. Obec osvobodili 26. dubna. „Den předtím jeden německý důstojník kráčel kolem našeho domu, zaklepal a říkal: Tak zítra už tu budete mít vaše. Druhý den ráno kolem desáté už šel kolem s ovázanou rukou, že dostal kulku. Navečer obec osvobodili Rusi,“ doplnil Pilich.

Ani tehdy si ale ještě lidé v obci neoddechli. Poté, co přešla hlavní fronta, přišla podle Pilicha jakási očistná, která sbírala uprchlíky. „Asi tři čtyři dny nato v noci přijela dvě auta k obchodu, který totálně vyrabovali. Prý, že to je pro sovětskou armádu. Majitelce krátce před koncem války zastřelili manžela ve vězení v Brně-Kameničkách a teď přišlo ještě toto. Přišla o všechno,“ uzavřel Pilich.