Největší oslavy plánuje, již tradičně, město Příbor. „Tento den slavíme ve velkém již několik let za sebou,“ uvedl starosta Příbora Milan Strakoš. Počínaje 17. hodinou projde Příborem slavnostní lampionový průvod v doprovodu dechové hudby Sdružení hudebníků Příbor. Věnec položí Příborští u pomníku padlých v I. a II. světové válce, květiny místní uloží také u památníku Čs. letců. Poslední kytici dají k pamětní desce před radnicí, kde bude následovat také slavnostní slovo starosty města. V 18 hodin pak v Příboře vypukne slavnostní ohňová show.

Také představitelé okresního města si tento den připomínají. „V Novém Jičíně si jej připomeneme v pátek, kdy se uskuteční slavnostní položení věnců u pomníku padlých na městském hřbitově Nový Jičín v deset hodin dopoledne a u pomníku padlých v Novém Jičíně–Žilině o půl hodiny později za účasti zástupců města a vojenské posádky,“ poukázala mluvčí úřadu Hana Sirotová.

Na bíloveckém hřbitově položí kytičku 11. listopadu v 11 hodin. „Tento den si připomínáme každoročně, od té chvíle, kdy se to zavedlo,“ řekla starostka Bílovce Sylva Kováčiková. Stejným způsobem uctí památku válečníků v Odrách. „Kytici dáváme k pomníku padlých na třídě Osvobození většinou v pátek v podvečer,“ uvedl starosta Oder Pavel Matůšů. Na válečné veterány vzpomene také město Frenštát v sobotu či v neděli u radnice. „Spojíme jej s Martinským trhem,“ sdělil tajemník Městského úřadu Petr Kubenka.

V Kopřivnici se pietní akt k uctění památky válečných hrdinů uskuteční v 11 hodin u pomníku padlých před základní školou na náměstí. „Tento den město uctívá od roku 2000. Aktu se zúčastní starosta Josef Jalůvka, pan Langer za Český svaz bojovníků za svobodu, pan Dušan Šenk za Vojenské sdružení rehabilitovaných a další členové obou sdružení,“ uvedla mluvčí kopřivnické radnice Eva Vystrčilová. Právě Kopřivnici před několika dny navždy opustili poslední dva váleční veteráni z Kopřivnice, Alois Jalůvka a Ivan Ťahur. Oba zemřeli v jednom týdnu.

 

Válečný veterán Lukášek připravuje knihu

ŠTRAMBERK – Průkaz válečného veterána potvrzený ministerstvem obrany vlastní čtyřiaosmdesátiletý Jan Lukášek ze Štramberku. Jeho vzpomínky na válečná i poválečná léta by měla také přiblížit připravovaná kniha, pracovně nazvaná Autobiografie ve vzpomínkách výsadkáře.

Ještě ani ne osmnáctiletý Jan chtěl na přelomu let 1939 až 1940 do Španělska, kde zuřila občanská válka. „Chtěli jsme s Gregorem ze Zlína pomoci španělským povstalcům. Někdo nám poradil, že nejsnadnější bezplatná cesta bude, když se přihlásíme na práce do Německa. Pak bychom jeli do Francie,“ vzpomíná Lukášek, který cestoval s kamarádem vlakem.

„Po osmihodinové jízdě vlak zastavil na malém nádraží a odvedli nás do pracovního tábora v Dolním Sasku. Dělal jsem pomocného dělníka při vyzdívání vnitřků vysokých pecí v železárnách,“ doplnil válečný veterán s tím, že se psal rok 1940. V roce 1941 jej zatkli. Od zvláštního soudu jsem dostal 15 let vězení. „Jelikož mi chyběly dva měsíce do osmnáctin, trest smrti mi dát nemohli,“ pokračoval Lukášek. Němci odvezli Lukáška z vězení v Dolním Sasku do trestního pracovního tábora na pomezí mezi Rumunskem a Moldávií, kde bylo i 300 ruských zajatců.

Z tábora se mu nakonec podařilo utéci. „Večer jsem zaslechl tři Rusy, kteří se domlouvali na útěku z tábora. Všimli si mě. Nabídli společný útěk,“ potvrdil válečný veterán, kterému útěk z tábora ztěžovalo nejen trojité oplocení. „Když Němci oslavovali dobytí jednoho ruského města, využili jsme jejich opilosti a prostříhali oplocení kleštěmi. Ten vnitřní byl v noci pod elektrickým proudem a za tím venkovním bylo sedm volně pobíhajících dog. Do toho strážní věže s kulometčíky. Utíkali jsme hromadně, ale za plotem každý na vlastní pěst. Několik lidí potrhali psi, některé zastřelili, já jsem měl štěstí,“ podělil se o vlastní zážitky muž, který byl na útěku z tábora tři týdny. „Přes den jsem spal zahrabaný v listí, v noci jsem ve vězeňském oděvu pořád dále od tábora. Jedl jsem lýko ze stromů, lesní plodiny, někdy jsem našel odhozenou kukuřici či řepu. Vážil jsem asi osmačtyřicet kilogramů. Našli mě sovětští partyzáni,“ prozradil. Poté se dostal ke 4. ukrajinskému frontu, kde byl přidělen ke zpravodajské službě. „Rusi mě dopravili do protektorátu na Břeclavku, kde byl důležitý železniční uzel. Soustřeďovala se tam vojska, která odjížděla na východní frontu,“ vysvětlil Lukášek, který měl k dispozici radiostanici na 220 voltů s dosahem do 3 000 kilometrů.

Za místo úkrytu zvolil opuštěný mlýn, kam mu tamní sedlák nosil jídlo. Pak přišel konec války, ve které musel Lukášek i zabíjet. „Válka je blbec. Platil v ní nepsaný zákon. Když nezastřelíš ty mě, zastřelím já tebe. Zpravodajci měli zakázány zbraně, aby se neprozradili. Zabíjelo se rukou. Znám osm způsobů, jak to udělat,“ přiblížil válečná léta. Po válce pracoval jako instruktor leteckých pluků. Stal se i náčelníkem výzkumného střediska na Borečku, kde byla opravna padáků. V roce 1963 armáda výsadková vojska zrušila. Po válce měl Lukášek na starosti také výcvik čtyřicetičlenného teroristického oddílu. Používal krycí jméno Ivan. Více z jeho života přiblíží autobiografická kniha, která by měla vyjít na jaře příštího roku.

Jsme prostě divný národ, říká Bohumil Vlach z Příbora

Možná nejmenším městem v zemi, kde se Den válečných veteránů slaví, je Příbor. Zásluhu na tom mají hlavně členové z místního vojenského sdružení rehabilitovaných, kteří oslavy začali organizovat před pár lety. Nejen o tom, proč tomu tak bylo, hovoří jeden z bývalých vojáků postižených komunistickým režimem, Bohumil Vlach.

Slavil se vůbec u nás Den válečných veteránů před rokem 1989?

„Nikdy. V celém tehdejším Československu se tyto oslavy nedělaly. A to ani za první republiky. Prostě jsme se to dozvěděli až po našem vstupu do NATO. Pochybuju ale, že se to jinde, když nepočítám Příbor a pár měst jako Praha nebo Brno, dělá. Třeba na Slovensku, kde mám spoustu kamarádů, tam není vůbec nic.“

A proč myslíte, že tomu tak je? Vždyť Den válečných veteránů je na památku uzavření příměří I. světové války.

„Začalo se to dělat na počest těch zmrzačených vojáků, kteří prošli hrůzami, jež do té doby lidé ve válce nepoznali. Začalo se vlastně slavit ve Francii, pak se to rozšířilo po Evropě. Už tehdy nosili lidé červený květ, který je symbolem Dne válečných veteránů.“

Bylo někdy řečeno, co přesně nebo jaký rudý květ by to měl být?

„Víte, že ani nevím. Ale je to symbol oslavy. A ani my jsme to dlouho nevěděli, protože poprvé jsme to zjistili před pár lety, když se oslavy v Příboře zúčastnil tehdejší ministr Kühnl.“

Vzpomenete si, proč jste vlastně začali v Příboře oslavy Dne veteránů organizovat? Je to proto, že i v současné době je Příbor městem, kde žije plno bývalých vojáků?

(skočí do řeči) „Tady žije kopa vojáků-bolševiků. Ti ale neslaví vůbec nic, pro ně nic není 28. říjen, pro ně není nic úmrtí Masaryka. Prostě nějak jsme to začali slavit jako Vojenské sdružení rehabilitovaných a přidal se k nám vždy Svaz letců, který je něco jiného než ti vojenští penzisti.“

Není podle vás pro paměť národa na škodu, že se tento den neslaví víc? Že si válečné veterány nepřipomínají ve více městech?

„Pro paměť národa to je na škodu strašně moc. Národ, který nemá paměť, nemá historii, ale tady se zapomíná na mnohem více věcí, než je jen Den válečných veteránů. Tady se už zapomnělo na to, jak se před dvaceti lety stály fronty na pomeranče, citrony nebo pitomou krabičku tresčích jater. My Češi jsme prostě divný národ.“

 

11. listopad

Den válečných veteránů připomíná uzavření příměří, jímž v roce 1918 skončila první světová válka. Ta jako vůbec první konflikt v dějinách zasáhla téměř celý svět. Bojovalo se ve třech světadílech a na všech mořích. Na bojištích zahynulo téměř 10 milionů vojáků a asi dvakrát tolik civilistů. Je oslavován prakticky ve všech evropských zemích, slaví se také v USA a Kanadě.

Kdo je válečný veterán

Po oslavách konce druhé světové války a připomínek bojů na území České republiky je Den veteránů druhou velkou oslavou vojáků, kteří se účastnili válečných konfliktů. Podle zákona z roku 2002 je válečným veteránem občan České republiky, který nepřetržitě alespoň po dobu třiceti kalendářních dnů jako příslušník armády konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo konal službu v mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem. „Pokud konflikt nebo mírová operace trvá kratší dobu než třicet dní, má se za to, že je podmínka časového trvání služby splněna. Tato podmínka je rovněž splněna, utrpěl-li příslušník armády v místě nasazení při výkonu služby v přímé souvislosti s ním újmu na zdraví nebo vykonal mimořádně záslužný čin,“ píše se v zákoně.

 

 

 

anketa

Co se vám vybaví, když se řekne válečný veterán?

 

 

 

Lucie Horká, 20 let, studentka, Nový Jičín: „Válečný veterán? Starý muž, který byl kdysi ve válce, zažil spoustu zážitků, a podobně.“

 

 

 

 

 

Miroslav Kubeš, 70 let, důchodce, Nový Jičín: „Vybaví se mi starý muž, který byl ve válce a přežil.“

 

 

 

 

 

 

Lukáš Jurošek, 11 let, žák, Spálov: „Válečný veterán je voják, který přišel z války.“

 

 

 

 

 

 

Pavel Böhm, 6 let, žák, Blahutovice: „Nevím , kdo to je Válečný veterán, takže si nic nevybavím.“

 

 

 

 

 

 

Paní Eliška, 52 let, nezaměstnaná, Blahutovice: „Když se řekne Válečný veterán, vybavím si bojovníka, který byl ve válce.“