V úterý 25. února 1969 stanul na Václavském náměstí v Praze mladík v dlouhém bílém plášti. Byl cítit pastou na parkety, v kufru nesl kyselinu a lahve s benzinovým čističem. V kapse tiskl k tělu tři dopisy, poselství pro obyvatele Československa. V podchodu číslo 39 se zapálil a uhořel. Jmenoval se Jan Zajíc.

Osmnáctiletý rodák z Vítkova studoval Střední železniční a průmyslovou školu v Šumperku, v únoru roku 1969 se rozhodl stát pochodní číslo dvě. Přihlásil se tak k odkazu Jana Palacha, který vzplanul 19. ledna na protest proti polické situaci v zemi. Jan Zajíc sdílel jeho názor, přítomnost sovětských vojsk v Československu snášel s nelibostí. Okupace, politický systém a sovětská společnost donutily přemýšlivého studenta k ostrým výstupům na mítincích mládeže, které se konaly od jarních měsíců roku 1968. K napjaté situaci přispívaly každodenní střety se sovětskými vojáky, kteří obývali kasárna vedle školy. Jan Zajíc a jeho přátelé psali o konfliktech, patřily mezi ně rvačky i krádeže. Jejich stížnosti přesto zůstávaly bez odpovědí, několikrát se dokonce obrátily proti nim.

Pláču v dešti na chodníku

Smrt Jana Palacha ťala do živého. Zajíc se o ní dozvěděl z rádia. Se spolužákem Karlem Šustkem odjel do Prahy, aby se na Václavském náměstí zúčastnil hladovky vysokoškolských studentů. Zde se setkal se studentem Husovy bohoslovecké fakulty Oldřichem Vítem. Svěřil se mu s tím, že by se také dokázal upálit, Vít s tím nesouhlasil. V den Palachova pohřbu se připojil k mnohatisícovému davu, který se se studentem přišel rozloučit. Přestože byl leden, vydatně pršelo. Jan Zajíc bez ustání plakal. V neděli se se Šustkem vrátili do Šumperka, na nádraží si s Vítem vyměnili adresy. Jan později v dopise Víta požádal, aby mu poslal bibli.

Všichni to vědí a mlčí!

Po návratu se začal připravovat na svou oběť. Rozmlouval s učitelem filosofie Janem Kočím, se svým úmyslem se netajil ani před spolužáky. Nikdo mu však nevěřil, že by se k činu skutečně odhodlal. Spřátelil se s Evou V., kterou přesvědčil, aby se stala třetí pochodní. Rozloučil se s rodiči, přítelkyní, kamarády. Pozdravil hory, řeku, lesy. Se studentem prvního ročníku Janem Nyklem nasedl ráno 25. února do vlaku a odjel do Prahy. To už byl pevně rozhodnutý zemřít. Zajícův spolubydlící večer před osudným úterkem vše vyzradil řediteli internátu. Ten o Zajícově úmyslu pomlčel. Druhý den ráno se spolužáci Jana Zajíce svěřili třídnímu učiteli Jaroslavu Malcovi. Ředitel školy Josef Waller zavolal Státní bezpečnost. Ta začala záležitost prošetřovat, celá škola zatím netrpělivě počítala minuty, které Zajíce dělily od příjezdu do hlavního města. Marně. Policie ho nezadržela.

Ve jménu života vašeho …

Ve vlaku se Jan Zajíc setkal se dvěma spolužačkami, které vykonávaly praxi. Původně měly vystoupit v České Třebové, když se jim Zajíc svěřil se svým úmyslem, jely s ním až do Prahy. Na nádraží se rozešli, chlapci zamířili do drogerie. Zajíc koupil pastu na parkety, deset litrů benzinového čističe a kyselinu. Cestou zpět na nádraží znovu potkali spolužačky. Zajíc polovinu nakoupených věcí narovnal do druhého kufru, který odevzdal do úschovny. Lístek vložil do dopisu Evě V. Pak odešel na toaletu, kde se pomazal pastou na parkety. Na Václavském náměstí se rozloučil s děvčaty a Nyklem, kterému odevzdal tři dopisy a občanský průkaz. Varoval je, aby nevolali policii. Po jeho smrti měli zatelefonovat Oldřichu Vítovi. Pak odešel do průjezdu domu číslo 39.

Hořím!

V domě zřejmě vypil kyselinu, která mu spálila hlasivky. Chtěl tak zabránit tomu, aby křičel bolestí. Zapálil se a vyběhl na náměstí. Příslušník SNB ho zahnal zpět do průjezdu a pokusil se ho uhasit. Průvan znásobil plameny na Janově těle, mladík vyběhl po schodech do prvního odpočivadla, kde se zhroutil bolestí. Smrt se dostavila během chvíle. Jan Nykl a Dáša Adámková, jedna ze studentek, doběhli k průchodu. Nykl vběhl dovnitř, zaslechl jméno Jan Zajíc a doufal, že kamarád tragédii přežil. Když se přesvědčil, že je mrtvý, vrátil se k dívce a odešli telefonovat Vítovi. Ten okamžitě přispěchal spolu s dalšími vysokoškoláky, vystrašeného Nykla a Adámkovou odvedli na psychiatrickou kliniku v Praze 2, kde je ukryli před bezpečností. Ráno si je vyzvedl učitel šumperské průmyslovky Miloslav Svatoň.

Kéž celý svět by pochopil

Druhá studentka se odpoledne vrátila do Šumperka. Přivezla městu poselství o Janově smrti. Byla rozrušená, nemohla ze sebe vypravit souvislou větu. Když se uklidnila, vypověděla celou událost učitelům průmyslovky. Druhý den ráno odjel Miloslav Svatoň do Prahy, na psychiatrii vyzvedl Nykla s Adámkovou, prohlédl průjezd domu číslo 39. Na místo neštěstí také dorazili Marta a Jaroslav Zajícovi, Janovi rodiče. Bezpečnost zahájila vyšetřování. Nyklovi sebrala dopis pro Evu V., druhý pro Oldřicha Víta stačil odevzdat včas. Třetí, určený občanům Československé republiky, převzal Svaz vysokoškolského studentstva. Obsahoval blánu, která měla být rozmnožena a rozšířena mezi lid. Text listu vybízel k tomu, aby se občané Československa vzepřeli sovětské nadvládě. Blána nakonec skončila v trezoru.

Jsem snad víc než ta tráva

Pohřeb byl stanoven na neděli. Přestože chtěl být Jan Zajíc pochován v Praze, rodiče se rozhodli uložit ho do země v rodném Vítkově. V budově základní školy byla vystavena jeho rakev pokrytá státní vlajkou, čestnou stráž drželi jeho spolužáci. Ze Šumperka přijely čtyři autobusy plné lidí, mnozí však chyběli… Smuteční hosté se sjeli z Opavy, Ostravy, Olomouce, Brna i z Prahy. Průvodu ke hřbitovu se zúčastnilo více než deset tisíc lidí.

Ticho rve uši

Plačivou zimu roku 1969 vystřídalo slunečné jaro. Lidé mlčeli, život plynul jako dřív. Po parcích se procházely zamilované páry, každý se věnoval svým starostem. Duben přinesl normalizaci a ideály Pražského jara byly zapomenuty. Stejně tak se vytratil dým doutnajících pochodní Jana Palacha a Jana Zajíce. Někomu zakryl ústa strach. Jiným velela lhostejnost. Někteří mlčeli s potměšilostí v očích. K jejich památce se přihlásili až po 17. listopadu 1989. (ans)