Kolem projíždí hlídkový vůz městské policie, strážníci ale nemají co řešit, a tak pokračují v jízdě.Je sedm hodin, dveře prodejny se otvírají. Někdo míří k pečivu, jiný k zelenině, většina kupujících se ale vydává k průmyslovému a oděvnímu zboží. Tam je docela rušno.

Muž středního věku se ptá někoho do telefonu zda nechce triko. „Po dvě stovky jsou. Jo, takže elko,“ vysloví velikost směrem k ženě, která je s ním. Ta, na znamení, že rozumí, kývá hlavou, nedaleko si jiná žena prohlíží prostěradla, manžel ji však direktivně říká, aby to nebrala. O kousek dál si jedna zákaznice prohlíží polštáře a někomu vzkazuje do mobilního telefonu: „Polštáře mají za padesát korun. Ty peřiny ti tedy mám vzít dvě, jo? Tak jo“.

Manželský pár nedaleko stojí u vystaveného obleční, žena konzultuje s manželem, zda džínová bunda, kterou drží v ruce, jí bude dobrá. „Takové velké číslo tam nebude,“ odpovídá pochybovačně manžel a dodává, že zákaznice, která si vedle nich právě zkouší jednu z riflových bund, říkala, že největší číslo, které našla, je 46.

Další pár se zastavuje u balíčků ponožek, které jsou po pěti kusech. „Za ty peníze je to výhodné. Že bych je vzala bráchovi?“ říká žena a natahuje se po jednom balíčku. Přitom se obrací na partnera a ptá se ho: „A ty už tady v Lidlu nic nechceš?“

Prodejna se začíná více zaplňovat, ale stále tady není přehuštěno. Člen ostrahy mi říká, že lidi budou dost chodit tak do těch jedenácti hodin. „Myslím si, že potom bude docela klid a pak to zase začne tak kolem druhé hodiny odpoledne,“ přemýšlí nahlas muž, jenž již má podle jeho slov s dozorem v jiných prodejnách bohaté zkušenosti.

Procházím dále prodejnou a poslouchám dialogy různých párů nad zbožím. Mladší muž s manželkou se právě shodli na tom, že listové těsto za takovou cenu určitě vezmou a stejně tak droždí za dvě koruny padesát. „Vezmu rovnou dvoje,“ sděluje muž.

O generaci starší pár zase uvažuje nad koupí úložné skříňky nad pračku. „Kdoví, jestli to tam půjde zapasovat, jestli to má stejnou šířku,“ přemýšlí nahlas muž a nechává zboží v regálu.

Lidí kolem průmyslového zboží přibývá. Vedle sebe slyším hlasité zvolání: „Ty vole, lehátko pro psy, i bazén pro psy dokonce!“ oznamuje vysoký mladík kamarádovi. Ten pojmenovává vystavené zboží pro psy vulgárním výrazem a přitom si prohlíží kempinkovou lampu. Po chvíli se ptá kolegy, jestli se na to dají běžně sehnat náhradní plynové kartuše.

Opodál starší muž volá manželku, že už našel ty krabice a při tom ukazuje prstem na sady úložných boxů na potraviny.

Prodejna už se docela zaplnila. Mladší pár se dohaduje, kterou čokoládu koupit, žena upozorňuje partnera, že ta, kterou vybral má málo procent kakaa. Mladík čokoládu vrací do regálu a sahá o patro výše, kde jsou čokolády na jejichž obale stojí, že obsahují i 70 procent. Bere jich několik, každou jiného druhu.

Právě jedou tři pokladny, u nich je poměrně prázdno. Přede mnou platí muž, který má ve vozíku deset plných přepravek lahvového piva.

Lidí, kteří mají vozíky naplněné po vrch je více, jiní dělají běžný nákup, jako žena středního věku, která uvádí, že využila otevřeného obchodu, protože zrovna jede z noční. „Ale jo, celkem je to tady dobré,“ říká na dotaz, jak je spokojená. Na to dodává, že v centru Studénky ale nakupuje málokdy. „Ráda se tomu vyhnu, na nákupy jezdívám raději do Ostravy,“ uzavírá.