Bandury Raškovi vyrábějí necelých dvacet. „Děláme to ale příležitostně, máme hodně dalších aktivit a toto bereme jen jako přilepšení,“ uvedla Rašková, která udělá začátek každé papuče. „Ona udělá takovou podušku. Já si ji našiji na kopyto a pak ještě špici. Až to mám našité, natluču hřebíky a namotám první barvu, čtyři pásky. Potom namotám druhou barvu,“ popsal začátek práce Raška. Nařezané pásky stále otáčí dokola. Pak přidává třetí barvu, kterou namotává až ke špici. Potom přijde řada na výrobu podrážky, která se dělá ze silnějšího pásku.

K výrobě nepotřebuje nijak specifické nářadí. „Jenom nůžky, náprstek, háček udělaný z nože a toto, na čem řežu,“ sdělil Raška s pohledem na řezačku, jejíž základ tvoří upravené prkénko a žiletka. Na něm řeže filc ze zbytků klobouků na dlouhé pásky, které jsou základním materiálem na výrobu papučí.
Výroba jedné papuče prý trvá kolem dvanácti hodin. Například na jednu papuč velikosti pět spotřebuje minimálně šestnáct metrů pásků. „To je ale bez podrážky, tu jsem ještě neměřil,“ poznamenal Raška, který za svůj život napletl asi dvanáct set a půl páru bandur. „Jeden pán měl amputovanou nohu a na ten pahýl chtěl kulatou papuč, proto ta půlka,“ vysvětlil Raška a dodal, že největší papuč, kterou dělal, měla číslo 12. „Je to asi tři roky zpátky a chtěl ji nějaký farář na Slovensku,“ upřesnil Raška a dodal, že jejich papuče putovaly až do Ameriky

Naučili se to od Amálie Valuškové. Začali to dělat zhruba před dvaceti lety. Raška k tomu ale měl předpoklady od dětství, kdy už jako kluk po dlouhých večerech háčkoval. „Nejmenší dečka, co jsem dělal, měla asi šest centimetrů, ale uháčkoval jsem i dvě záclony. Svetry jsem začal dělat, až přišly děti,“ řekl Raška s tím, že dnes už ale plete jen papuče.