Vzpomínka na povodně: Tábory zalila voda

O dramatické situace při povodních v červenci 1997 nebyla nouze ani na Novojičínsku. Potvrdili to Vladimír Krumpolec a Lubomír Ondračka, dobrovolní hasiči z Oder, kteří zachraňovali děti ze zatopených táborů v okolí Spálova.

Tehdy se vedoucí táborů spoléhali na to, že se vzestup hladiny zastaví. Jenže opak byl pravdou a voda začínala rychle stoupat.

„To bylo tu první noc, kdy nám volali, že jsou ve Spálově zatopené tábory. Tak jsme hned vyjeli,“ vzpomínal Vladimír Krumpolec. K táboru za Spálovským mlýnem, který stál prakticky na břehu Odry, se dostali, jenže k dalším táborům museli přes řeku Odru.

„Neměl jsem odvahu vjet na most s trambusem, ať se nepropadnu. Nevěděl jsem, jak moc je nebo není podemletý,“ vysvětlil Lubomír Ondračka a dodal, že hasičům, kteří se přes most brodili, sahala voda po prsa.

Přes most nakonec projelo nákladní vozidlo V3S z technických služeb, které se dostalo až k táborům v údolí Nečínského potoka a mohlo odtud začít děti odvážet. „Další děcka se jim nějak podařilo dostat přes kopec,“ poznamenal Lubomír Ondračka a doplnil, že nakonec se přes Odru dostali, ale před tábory zůstali „viset“ kvůli velké vodě a kládám.

Vrátili se proto zpět a začali evakuovat zmíněný tábor u Odry za Spálovským mlýnem. „Tam už bylo tak po pás vody, ta jim brala i podsady ze stanů,“ popsal situaci Vladimír Krumpolec.

Děti nakládali na Avii a odváželi je do tělocvičny Základní školy Komenského v Odrách. Jenže Avii potom „utopili“ na cestě v Heřmánkách a tak začali děti svážet trambusem Škoda 706 a Tatrou 148. „Projela už jenom vysoká auta, jinak nic. U lomu v Jakubčovicích nad Odrou jsme si mysleli, že už to neprojedeme ani s trambusem, že si motor cucne.

Ale projeli jsme. Evakuovali jsme celou noc a celý následující den. Ale dostali jsme odtud všechny,“ pokračoval ve vyprávění Lubomír Ondračka, jehož Vladimír Krumpolec doplnil s tím, že děti si vůbec neuvědomovaly možné nebezpečí a měly z toho spíše dobrodružný zážitek.

V trambusu, který byl pro osm lidí, jich jelo patnáct plus dva hasiči. „Když jsme ty děcka přivezli, tak někteří rodiče, kteří už čekali u školy, nám děkovali a brečeli, že mají děcka u sebe,“ přiblížil atmosféru Lubomír Ondračka.

Podle něj bylo velké štěstí, že instruktoři při zvedající se vodě vyhnali děti z táborů v údolí Nečína na kopec. „Kdyby je to tam vzalo, tak bylo zle. Tehdy nám lepilo. Bylo to divoké, vysílačky jsme neměli, nebyla žádná pořádná domluva, ale my jsme věděli, co musíme udělat a dělali jsme svoji práci.

A zachránili jsme všechny, Mohlo jich být kolem dvou stovek. Nikomu se nic nestalo, akorát měli mokré batohy,“ uzavřel Lubomír Ondračka.