„O kočáru jsem věděl dlouho, byl u sousedky, ale nechtěla mi ho prodat kvůli tomu, že to bylo dědictví po tatínkovi,“ vysvětlil Bajer. Žena s prodejem souhlasila až před pár lety, když už bylo dřevo ztrouchnivělé a prolezlé červotočem. „Kočár se doslova rozpadal,“ potvrdil organizátor renovace, pro nějž byla záchrana kočáru prvním dílem tohoto druhu.

Práce šla ale podle něj pomalu. A to nejen proto, že vše je ruční práce. „Dělali jsme na něm jen v zimě. V létě není čas, je práce na poli,“ poukázal Bajer s tím, že nebýt dvou důchodců Josefa Macháčka, Josefa Tůmy a otce, nikdy by kočár nedorestauroval. „Přidali svoje zkušenosti a znalosti. Navíc jeden člověk by to nemohl udělat, pořád bylo něco třeba držet větším počtem rukou. A babička nám vařila obědy a večeře, abychom mohli v klidu dělat,“ upozornil, že podíl na opravě měla i jeho maminka.

„Nakonec jsme museli trochu finišovat, protože jsem slíbil švagrovi, že ho v kočáře odvezu na svatbu,“ prozradil s úsměvem Bajer a dodal, že i další využití najde kočár hlavně při rodinných akcích.

Zda se ještě někdy pustí do podobného díla, zatím ještě neví. „Kolik času a peněz to stálo? raději ani nemluvit,“ řekl a mávl rukou směrem k opravenému kočáru.