Když jste se dozvěděla, že se něco stalo, a pak jste v reálu viděla co, jak jste reagovala?

Ten vývoj byl a je hektický a plný událostí a rozhodování v situacích, na které člověk nebyl připravený. Nevím, jestli už teď mám ten odstup, abych to dokázala nějak zohlednit. Ale bylo to několik etap. Když jsem dostala ve čtyři hodiny ráno zprávu, tak jsme tam do deseti minut byla a fungovala jsem tam pak skoro čtyřiadvacet hodin. Člověk jel jako stroj. Podstatou bylo nevnímat tu hrůzu, ale snažit se zabezpečit to, co ti lidé a složky, které byly na místě, potřebovali. Už o půl páté jsme měli otevřený úřad, evakuovali jsme všechny do velké zasedací místnosti. Okamžitě přišel pan tajemník pan Bartoš, zaměstnanci, kteří vařili čaj a zajišťovali zázemí.

Bylo to asi hodně náročné a možná i chaotické…

Museli jsme zjišťovat, kdo tam vůbec bydlel, protože to nebyl náš dům. Byl začátek prázdnin, zjišťovali jsme, kdo tam byl, kdo ne. Sháněli jsme plány od toho domu, hasiči a plynaři bojovali s plynem, který nešel zastavit, sháněl se statik, do toho jsme zajišťovali to zázemí, takže to byly tisíce úkonů. A do toho, samozřejmě, ti obyvatelé, kteří byli v šoku. Pro ně jsme sháněli pomoc. Hned jsme se snažili zřídit nějaké telefonní číslo. Do toho přijížděli lidé s pomocí, kteří hned chtěli nějakou sbírku. Zajišťovali jsme zázemí pro hasiče, policisty a psovody, kteří dělali v tom mrazu celé noci, alespoň teplý čaj a jídlo.

Uvědomovala jste si v těch chvílích lidský rozměr toho neštěstí?

Nějak jsem si to nepřipouštěla, což mám z doby, kdy jsem dělala ve škole. Tam jsme měli epileptiky i zdravotně postižené a setkávali jsme se s různými situacemi. Ten lidský rozměr si člověk uvědomil až později. Bylo dobře, že tady byla obrovská pomoc krizového centra, které u nás dělalo intervenci.

Kromě fyzického vyčerpání to musel být obrovský psychický tlak. Dotazy obyvatel, novinářů…

Bylo to hodně moc těžké. Obrovská zátěž. Vývoj informací nebyl takový, jaký si třeba novináři představovali. Nebyl ani čas pořád odskakovat od práce a něco zjišťovat. Ale chápu, je to práce novinářů. Místostarosta byl navíc nemocný, když se to stalo. Pak ale převzal část komunikace na sebe.

Kdy to na vás padlo?

Jsem typ, který prožívá všechno v sobě uvnitř. Potřebuji být sama. Samozřejmě, musím mít zázemí, a když už naši věděli, že je se mnou zle, tak mi přivezli na víkend vnoučata. To mi hodně pomohlo. Fyzicky jsem byla strašně unavená, nevyspaná, tak mě ty děti psychicky nabily. A co mi hodně pomohlo? Podpora lidí, kteří psali odevšad. Přicházely dopisy, které pohladí na srdíčku. Zpětně mi v tu chvíli přišlo, že nedělám nic výjimečného, jen svou práci. Pak se ten organismus zastavil. Na čtyři dny jsem lehla a jen jsem spala a dobíjela baterky.

Ty pocity ve vás asi zůstanou…

Bylo hrozné, když jsem viděla, jak se záchranáři snažili zachraňovat lidi. Jak brečeli, stejně jako hasiči, kteří nebyli schopni slova. To bylo opravdu hrozné. Myslím si, že bylo potřebné hlavně to prožít se všemi lidmi ve městě. Proto jsem ráda, že se podařila i ta bohoslužba, že jsme to za pomoci krizového centra nějak uzavřeli a teď jsme se nějak poprali i s těmi penězi. Hodně mi pomohlo, že jsem o tom mohla s někým mluvit, a potěšilo mě, že jsem zjistila, že se mohu spolehnout na zaměstnance.

Co říkáte na tu úžasnou solidaritu? Ta vás určitě taky hodně povzbuzuje.

Je to úžasné. Mám schované všechny dopisy. Viděla jsem to i v Chrastavě, kde byli dojati. Člověk si uvědomil, že bez rozdílu, jestli to byla velká města, malé obce, velké firmy nebo třeba důchodci, kteří poslali v obálce pár korun, dávali všichni. U místních to člověk považuje za samozřejmost. Jsou to známí, přátelé. Ale když vám dají osobně hasiči někde od Opavy výtěžek masopustu nebo Klub seniorů z Rožnova vybral padesát tisíc… S tím se dlouho budu srovnávat. I ta velkorysost firem, měst…

Co vás čeká v nejbližší době?

Chci to nějak vyhodnotit, podobně to udělali u Nažidel. Je to jakási zkušenost, o níž se můžeme podělit s ostatními městy a obcemi. A čekají mě stovky poděkování. Chci napsat všem jednotlivcům, složkám i obcím, samozřejmě s výjimkou těch, kteří byli anonymními dárci. I těm bych ale ráda poděkovala. Chci odepsat každému. Myslím si, že je to přinejmenším slušnost.